Překvapivé objevy z vesmírné sondy Voyager 2
Z creation.com/heliopause přeložil Jakob Haver – 03/2020. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com. Úvodní obrázek představuje umělecké pojetí kosmické lodi Voyager (NASA).
V roce 1977 vypustila NASA své dvě vesmírné sondy Voyager. Díky nim toho víme o vnějších planetách mnohem více, včetně Jupitera a Saturna (Voyager 1 a 2) a Uranu a Neptunu (Voyager 2). Nedávno dosáhly mezihvězdného prostoru – podle některých zpráv opustily sluneční soustavu. Konkrétně Voyager 2 dosáhl mezihvězdného prostoru 5. listopadu 2018, tedy více než šest let po Voyageru 1. Sondy nás také hodně naučily o samotném Slunci.
National Geographic – časosběrná animace Voyageru 1 a Voyageru 2
Sluneční vítr
Extrémně žhavá atmosféra slunce, korona, vyzařuje proud mimořádně rychlých (250 až 750 km /s) nabitých částic, a tomu říkáme sluneční vítr. Tento vítr tlačí na částice chvostů komet a způsobuje, že směřují pryč od Slunce. Před částicemi slunečního větru jsme díky Bohu chráněni silným (i když slábnoucím) magnetickým polem, které je zachycuje. V důsledku toho pak můžeme vidět polární záři, která je u pólů nejsilnější v zimním období.
Někdo se může ptát, proč Bůh udělal tak nebezpečné Slunce? Ale ve skutečnosti je naše Slunce pro život tady na Zemi ideální. Především je pozoruhodně stabilní. Ve srovnání s většinou hvězd tohoto typu je velmi klidné. A nejnovější poznatky z Voyageru 2 ukazují, že tento mocný sluneční vítr vytvářený naším Sluncem je důležitou konstrukční vlastností.
Hranice Sluneční soustavy?
Sondy Voyager objevily, že sluneční vítr stále vanul i v obrovských vzdálenostech, a to mnohem dál, než jsou všechny naše planety. Věděli jsme, že sluneční vítr bude v mezihvězdném prostředí zpomalován plyny. Věděli jsme, že to nastane, ale nevěděli jsme, kam až sluneční vítr dosáhne.
Tento hraniční pás se nazývá heliopauza a sondy Voyager nám řekly, že je více než 121 astronomických jednotek (AU) od Slunce (1 AU je vzdálenost Země-Slunce, což je 150 milionů km nebo 93 milionů mil). Také zjistily, že tato vzdálenost není konstantní. Podle spoluautora projektu Voyager, astronoma Edwarda Stoneho z Kalifornského technologického institutu v Pasadeně je to asi tak, „jako by se sama heliosféra nadechovala a vydechovala.“1
To, co tvoří ohromnou „bublinu“ kolem Slunce se nazývá heliosféra. Někteří nazývají hranici Sluneční soustavy heliopauzou. Nicméně jsou některé objekty sluneční soustavy, které cestují přes tuto hranici ven a zpět, takže ve skutečnosti není tak „ostrá“.
I ve vzdálenostech daleko větších, než kde se vyskytuje heliopauza, stále dominuje sluneční gravitace. Např. Planetoid Sedna je přibližně velký jako Pluto a má se za to, že v maximálním rozsahu své vysoce eliptické oběžné dráhy cestuje do vzdálenosti více než 900 AU od Slunce, a také se má za to, že hypotetický Oortův oblak komet (předpokládaný zdroj dlouhoperiodických komet) se nalézá ve vzdálenosti 2 000 až 200 000 AU.
Oblast, v níž dominuje především gravitační pole každého tělesa, se nazývá Hillova sféra nebo někdy také Rocheova sféra (nezaměňovat s Rocheovou mezí). Hillova sféra Slunce může být považována za skutečnou hranici Sluneční soustavy a může být o poloměru až jednoho světelného roku nebo i více.
Význam slunečního větru
Rok poté, co Voyager 2 překročil heliopauzu, měli vědci možnost jeho výsledky analyzovat.2 Podle očekávání zjistili, že za touto hranicí byla hustota plazmy vyšší. Existuje mnoho dalších vysokoenergetických kosmických paprsků, které tvoří podstatnou část „plazmy“ v mezihvězdném prostoru. Jsou to nesmírně energetické částice, tudíž pro nás nebezpečné, a mnohé z nich pocházejí z výbuchů supernov, velmi hmotných hvězd. Podle očekávání se také (za heliopauzou) snížilo množství částic slunečního větru.
National Geographic shrnuje tyto úžasné poznatky:
Tato bublina se na základě údajů z Voyageru rozprostírá asi 11 miliard mil od Slunce na svém předním okraji a obklopuje Slunce, všech osm planet a také mnoho vnějších objektů obíhajících naši hvězdu. A další dobrá zpráva: Ochranný štít heliosféry chrání před galaktickým vysokoenergetickým zářením vše, co je v ní, včetně naší křehké DNA.3
To znamená, že z naší perspektivy uvnitř heliosféry zde existuje mnohem méně extrémně energetických částic, protože částice s nižší energií tryskající ven ze Slunce vytvářejí pro Sluneční soustavu jakousi „ochrannou stěnu“. Ukazuje se tedy, že heliopauza je ve skutečnosti velmi důležitá.
Odkazy a poznámky
- Cited in Wall, M., Voyager 2’s Trip to Interstellar Space Deepens Some Mysteries Beyond Our Solar System, 4 Nov 2019. Return to text.
- Voyager 2 Illuminates Boundary of Interstellar Space, jpl.nasa.gov, 4 Nov 2019. Return to text.
- Greshko, M., Interstellar space even weirder than expected, NASA probe reveals, nationalgeographic.com, 4 Nov 2019 [Emphasis added].