Biolog Michael Levin: Rozlučme se s fyzikalismem
Vybranou pasáž z evolutionnews.org přeložil Pavel Akrman – 03/2025 (úvodní obrázek: Tufts Journal, Grow Your Own).
Ve vědeckých spisech si můžete všimnout určitého vzorce. Kdykoli se vědec domnívá, že předkládá něco opravdu velmi neobvyklého nebo že to může otřást zavedeným paradigmatem, určitě se ve svém díle někde zastaví a objasní, že se samozřejmě nesnaží překročit uznávanou pevnou hranici. On tím (samozřejmě!) neříká, že existuje něco za hranicemi materiálního světa.
Materialismus je myšlenka, že kromě hmoty nic jiného neexistuje – a to je možná tou největší „posvátnou krávou“ v moderní vědě. Nebo přesněji, fyzikalismus je myšlenka, že kromě „materiálního světa“ nic jiného neexistuje. (Tento novější termín byl zaveden poté, co začalo být ve fyzice očividně zřejmé, že „hmota“ není všechno, co existuje. Protože „fyzikální svět“ se ukázal jako úžasně flexibilní koncept, tudíž je lepší držet se raději fyzikalismu než materialismu.)
Pak totiž není problém věřit ve všechny ty druhy nejdivočejších a odvážných věcí. Můžete věřit v mysl, můžete věřit ve svobodnou vůli, můžete věřit v teleologii a účelnost, můžete mluvit dokonce o „životní síle“ – ale nakonec jste povinen stejně zaplatit svou daň materialismu a musíte objasnit, že tím samozřejmě nechcete vyvolávat … ehm … nic strašidelného.1 Vy zkrátka i nadále chápete, že kromě hmotného světa nic jiného neexistovalo, neexistuje a existovat nebude.2
Michael Levin však s tímto vším skoncoval.
Levin je profesorem biologie na Tufts University (což je původní akademický domov velkého ateisty Daniela Dennetta) a na Harvardu, takže by jistě nikdo neočekával, že bude stát v čele vzpoury proti materialismu. Ale do této pozice se umístil on sám, svým článkem „Ingressing Minds: Casual Patterns Beyond Genetics and Environment in Natural, Synthetic, and Hybrid Embodiments,” („Průnik mysli: Příležitostné vzorce za hranicemi genetiky a prostředí v přírodním, syntetickém a hybridním provedení“), v němž výslovně a velmi důrazně odmítá materialistické paradigma.
Ne-mechanické jevy v biologii
Levin začíná poukazem na objevující se důkazy v biologii, že organismy se nevyvíjejí jen podle mechanického vývojového plánu kódovaného v jejich DNA, jak se všeobecně myslí. Ano, v DNA jsou samozřejmě důležité informace. Jenže organismy se podle všeho vyvíjejí s ohledem na cíl, abych tak řekl, a jsou schopny dosáhnout tohoto cíle navzdory měnícím se přirozeně nepředvídatelným okolnostem. Toto je velmi důležité, protože pokud jsou okolnosti a vývojové cesty nezbytné k jejich přizpůsobení nepředvídatelné, pak tyto cesty nemohly být do organismu předem naprogramovány. Musejí být vynalezeny za chodu.
Několik příkladů: Pokud uříznete mlokovi končetinu, obnoví se nová, identická končetina – bez ohledu na to, kde jste provedli řez. Hlavy pulců lze „překódovat“, ale regenerují se a vyvinou se z nich normální žáby. Vyvíjející se embrya se mohou přizpůsobit významným změnám i v samotném počtu buněk, které obsahují. (Za určitých okolností, když je pro vytvoření embryonální struktury k dispozici pouze jediná buňka, pak se buňka sama obtočí a vytvoří tak požadovanou strukturu! Tedy kvůli vyřešení technického problému je změněn celý mechanismus vývoje.) Vyvíjející se organismus může dokonce obejít i genetické problémy – což je zcela ohromující, pokud jste přesvědčeni, že vývoj řídí pouze geny. Ve skutečnosti lze manipulovat s planárními ploštěnkami tak, aby jim narostly hlavy jiných druhů ploštěnek – bez jakýchkoli genetických změn.
Levin píše:
„To nám ukazuje schopnost kreativně využívat genetické výhody podle potřeby k implementaci anatomické specifikace na vysoké úrovni. Jinými slovy, jakýkoli tvor nově přicházející na svět nejenže nemůže předvídat rozmary vnějšího prostředí, ale co je horší, i jeho vlastní části jsou nespolehlivé. Nemůže počítat s tím, že bude mít správný počet kopií genů nebo správný počet či velikost svých buněk. Musí tuto práci udělat pomocí nástrojů, které má k dispozici za nových okolností. S čím tedy lze počítat? Může se spolehnout na neúnavnou schopnost svého vlastního materiálu, vybroušeného po dlouhé věky evolucí, která buduje činitele řešící problémy (nikoli fixní řešení v daném prostředí), a snad na polárku (jakási přitažlivá síla v morfoprostoru*), která řídí jejich činnost a ke které musí najít cestu.“
*) Poznámka překladatele: Morfoprostor je neodarwinovský název pro imaginární prostor, obsahující všechny možné stavy dané soustavy.
Platónské paradigma
Namísto hledání čistě fyzikálního vysvětlení Levin tvrdí, že tento důkaz ukazuje na něco úplně jiného. Navrhuje „radikální platónský pohled, ve kterém některé kauzální vstupy do mysli a života přicházejí z oblasti mimo fyzický svět“.
Platonismus, pokud jde o filozofii, je od materialismu snad nejdál, jak jen může být. Odchyluje se od materialistického paradigmatu již v samém základu tvrzením, že existuje něco i mimo hmotný svět, a dokonce že vše je konkrétní – Platónovy univerzální „ideály“ jsou stejně skutečné (a ve skutečnosti jsou mnohem fundamentálnější) než konkrétní věci na světě. Například: z Platónova pohledu existuje hlavní Modrá barva s velkým „M“ sama o sobě, bez jakéhokoli konkrétního modrého objektu, který by mohl existovat.
Ačkoli tato myšlenka není nutně intuitivní, pak argument, proč tomu tak musí být, je snadno pochopitelný: aby mohla nějaká konkrétní „modrá“ věc existovat, musí tu být nejprve možnost „být modrý“.3
Levin poukazuje na to, že mezi platonisty patřili i uznávaní fyzici (např. Werner Heisenberg, Max Tegmark, David Deutsch, George F. R. Ellis, Roger Penrose), stejně tak jako i spousta počítačových vědců a matematiků. Jinými slovy, není to vůbec tak šarlatánský názor. (Také mnozí ze současných biologů se ukázali jako platonisté: evoluční biolog Curyšské univerzity Andreas Wagner, Richard Sternberg z Discovery Institute, a nedávno zesnulý (leden 2025) paleontolog Günter Bechly, ačkoli je Levin nezmiňuje.)
Není to však modrá barva, která většinu z těchto vědců odvedla od skalního dogmatu materialismu. Nejběžnější platónskou „svůdnicí“ se zdá být matematika: sotva lze popřít, že svět funguje podle matematických principů, a je nepředstavitelné považovat tyto principy za hmotné. Levin tvrdí, že jakmile se ve svém vysvětlení odvoláte na nefyzickou matematickou realitu, pak jste již opustili fyzikální paradigma; a přesto je nemožné v biologii mnohé věci vysvětlit bez takových odvolávek. Organismy se vyvíjejí do nádherných vzorců a struktur, a tyto vzorce a struktury vůbec nepocházejí z hmotného světa – jsou matematické.
Levin je velmi uchvácen faktem, že tyto krásné struktury existují v matematickém světě podle všeho samy o sobě, a velká část jeho argumentů spočívá na skutečnosti, že vysvětlením pro tyto fyzikální vzorce jsou neotřesitelná matematická pravidla. Nejde jen o to, že v živém organismu lze nalézt fraktálový vzorec (například) – jde o to, že pokud ignorujete matematickou podstatu fraktálu, pak nemůžete vysvětlit proč se tento organismus vyvinul právě tak, jak se vyvinul, a to žádným smysluplným způsobem. A povaha fraktálů je už ze své podstaty nehmotná.
Pro Levina je tento bod důležitý, protože mnozí vědci se příliš nestarají o složité metafyzické argumenty a upřednostňují pouze heuristický přístup, kde se bere v úvahu jen to, co dělá nějakou práci – a to co ne, odhodí se to. Jak říkal můj první profesor organické chemie: „Věda není o tom, co je pravda. Je o tom, co funguje.“ Takovéto myšlení upřednostňuje materialistické paradigma, protože většina toho, v čem věda „funguje“, je nakládání s hmotným světem. (A pokud začnete operovat se světem nehmotným, jste ihned označeni za matematiky nebo filozofy, nikoli za vědce.)
Avšak Levin důrazně tvrdí, že i na základě čirého pragmatismu mají platónské ideály mnoho výhod. Vědci je přitom používají neustále, i když o tom nepřemýšlejí. A Levin říká, že pokud přestaneme považovat odkazy do nehmotného světa za trapné a budeme raději společně studovat fyzické a nefyzické oblasti integrovaně, otevřou se před námi světy biologických objevů.
Navzdory zažitému důrazu na to, „co funguje“, Levina zajímá i to, „co je pravda“. A vnímá také nehmotné principy. Konkrétně je skálopevně přesvědčen, že jeho platónské formy nemohou být redukovány na pouhé „náhle se vynořující jevy“ z materiálního světa.
Poznámka redakce: Je zřejmé, že pokud sekulární vědec používá kritické myšlení, musí nutně vidět ty nesčetné problémy napříč celou evoluční teorií. Je to první krok k tomu, aby nakonec dospěl k tomu Nejvyššímu Návrháři celého vesmíru a živého světa, k biblickému Bohu-Stvořiteli. Přejme si, aby ještě mnozí měli tu odvahu sejmout slepeckou roušku z očí a vydat se správným směrem.
Celý článek v angličtině si můžete přečíst zde.